Co má asi tak úklid a organizace společného s osobním růstem, potažmo se spokojeností člověka v životě, říkáte si? Z mých zkušeností hodně. Velkou část svého dospělého života jsem procestovala s minimem věcí a to, co jsem zrovna nepotřebovala, jsem si uložila u rodičů. Před rokem jsem si zvolila to pravé místo, svůj fyzický domov, kde chci prožít celý život a nastalo pomalé shromažďování věcí – a také velké objevování dávno zapomenutého a uloženého. Celý proces jsem dlouho odkládala, zejména kvůli nedostatku času a náročnosti celého úkolu. Když jsem získala čas a přidala odhodlání, začaly se dít věci. Velké věci.
Rozhodla jsem se pro kompletní čistku celého domu, dostěhování všeho na jedno místo z několika lokalit a velkou reorganizaci. Dala jsem si za úkol potkat se s každým kusem svého vlastnictví a vědomě se rozhodnout, jestli tu věc chci, potřebuji a nebo jestli ji poskytnu někomu dalšímu a rozloučím se s ní.
Upřímně – trvalo to. A nejen pár dnů. Sice to zní banálně, ale uprostřed změti věcí při takhle rozsáhlém úkolu člověk snadno ztratí chuť, vůli a vůbec sílu pokračovat dál. S některými kousky se špatně loučí a jsou i tací, kteří s tím mají obecně velký emocionální problém. Patřívala jsem k nim, k lidem, co se vážně neradi zbavovali starých věcí. Protože co kdyby se to někdy mohlo hodit! S podobnou mantrou jsem vždycky tak maximálně vytřela skříně a postupně do nich naskládala zpět víceméně všechno, co v nich předtím bylo, i když původní záměr byl jiný. A následně na často nepoužívané věci opět sedal prach, až do dalšího velkého úklidu. Výsledkem byla nepřehlednost, ve věcech i v životě, neustálá obezřetnost a podvědomé hromadění. Co by kdyby, že ano.
Přibližně v tu dobu, kdy jsem se pro sebe občas pozastavila nad myšlenkou, že je vážně potřeba dát materiálním věcem sklad a řád, jsem objevila i systém, který mi velmi vyhovoval. Existuje jich mnoho, mě ale zaujala Japonka Marie Kondo. Zhltla jsem její knihu za pár dní a pustila se do díla. Uklízela jsem, třídila, pouštěla, vyhazovala, odvážela, darovala a následně organizovala.
S každým kouskem, se kterým jsem se znovu shledala či se rozloučila, jsem se stávala lehčí a jasnější. Jakoby se obraz toho, kdo jsem a kam kráčím stále zostřoval. Objevila jsem věci, které jsem denně chtěla vídat, protože mi připomínaly štěstí a mně samotnou – a ty jsem zapojila do každého dne. Do určité míry jsem se oprášila, očistila a našla. Zbavila jsem se věcí, které mě už nedefinovaly. Rozloučila jsem se se starými částmi a radostně se přivítala s těmi, na které jsem nechtěně zapomněla.
Zajímavé bylo, že jako součást celého procesu v podstatě banálního vyklízení fyzického prostoru se začaly dít i změny v prožívání a cítění věcí. Jak jsem se setkávala s jednotlivými střípky ze své minulosti, samovolně jsem u toho odpustila mnoho lidem, nechala jsem odejít spoustu starých křivd a bolestí. Nebylo to ani něco, o co bych se primárně snažila, prostě se to stalo. A to považuji za jednu z nejvyšších přidaných hodnot, které mi proces očišťování fyzického obydlí přinesl. O velké změny se člověk často nemusí snažit silou, stačí je jen umožnit.