Jemné otužování v ženském principu

Nedávno jsem si o svém pravidelném otužování povídala s kamarádkou. Uspávaly jsme naše synky v kočárcích na zahradě, kde mám svou venkovní otužovací vanu. Říkala, že obdivuje moji výdrž, že se zkoušela otužovat ve sprše, ale nevydrželo jí to.

Ptala jsem se jí, jakým způsobem se otužovala, jak moc studenou vodou. Tak zvláštně se na mě podívala, že přeci normálně, pustila si prostě ráno studenou vodu ve sprše a začala se sprchovat.

„Tak to úplně chápu, žes to nevydržela, to muselo být děsně nepříjemný!“ říkám jí.

„No počkej, jak to teda děláš ty?“ ptala se mě.

Tak jsem jí to všechno řekla. A protože mi to přijde ohromně důležitý, tak to povím i vám.

Nejdůležitější v jemném otužování jsou pro mě dvě věci – uvolnění a práce s dechem.

Dřív, když jsem byla obecně v kontaktu s chladem, nebo nedejbože se studenou vodou, reakcí mého těla bylo úplné stažení a snaha utéct z toho nepříjemného prožitku. I v parném létě mi trvalo hrozně dlouho se osmělit a jít do vody třeba na koupališti. Po nerozhodném přešlapování s nohama ve vodě jsem se pak vždycky v jednu chvíli hecla, zadržela jsem dech, podvědomě stáhla tělo a udělala první tempa. A takhle se moje tělo chovalo ve vodě, než si zvyklo – zadržený dech a stažení, přitom ta voda mívala často nad 20°C.

Dnes vím, že to byla fakt blbost a cestou je úplný opak. Fungují mi dvě naprosto jednoduché zásady:

Skutečně mám na sobě mnohokrát vyzkoušené, že když do studené vody tělo vědomě uvolním, můj pocit a prožitek se diametrálně promění. Dělám to prostě tak, že jsem pozorností ve svém těle a když ucítím, že mi ztuhnou nějaké svaly, zatnou se čelisti, cítím někde napětí, tak to místo svým záměrem vědomě uvolním. Snažím se být co nejvláčnější a „nejrozkydlejší“.

K tomu nádherně pomáhá dech. Pokud si po přečtení předchozího odstavce říkáte, že absolutně netušíte, jak byste se mohli uvolnit, tak právě dlouhý a pomalý výdech dělá v uvolnění zázraky. Vysílá totiž do mozku signál, že je vše v pořádku a uvolnění je možné. Víc to vysvětluje Terka Kramerová ve svém článku o otužování pro teplomilce tady.

Když samotný dech nestačí, přidávám k němu intuitivní zvuk. Já jsem zvyklá na slabiku óm, ale poslouží cokoliv vám přijde na jazyk. Musí to být ale slabika, kterou se dá vydechovat (óóó, ááá, úúú) , nadávání vám tady moc nepomůže 😀

V případě maximální náročnosti (nebo když se mi prostě jen chce) zpívám mantru om mani padme hum.

Dech je prostředník na cestě k uvolnění.

Obecně při svém otužování vycházím ze systému Wima Hofa. Baví mě jako osoba, velmi souzním s jeho filozofií „mind over body“, jsem nadšená ze všech vědeckých studií a pokusů, které pro metodu udělal a pobavená těmi nepředstavitelnými výkony, které díky své metodě otužování zvládl. Pro představu, například uběhl půlmaraton bos na sněhu a ledu a vyšplhal se bez kyslíku, jen v šortkách (a tentokrát i botách) do výšky 7200 m.n.m. na Everestu.

Když se však podívám na energii Wima Hofa, vnímám ji jako silně mužskou. On je to taky chlap jak hora. Mám dojem, že jeho pojetí je hodně o překonání sebe sama, o výkonu, o stanovení cíle a jeho dosažení. Nebo minimálně je takto mnoha muži (ne všemi!) vnímáno.

Myslím, že pro muže je vedení Wima Hofa velmi přínosné a léčivé, vrací je mimo jiné do jejich mužské síly a dává jim prostor ke zdravému prožívání jejich přirozenosti.

Jenže já nejsem muž, jsem žena.

A prožívám svět jinak.

Proto jsem si trošku upravila i své otužování, do jemné, ženské laskavosti, plynutí, vnímání sebe sama, své proměnlivosti a cykličnosti.

Jak to tedy konkrétně dělám?

Jak přistupuji ke studené sprše?

Jak probíhají moje ponory do ledové vody?

1. Nezačínám svou ranní sprchu ledovkou

„Fakt jo? A jak se teda sprchuješ?“ zvědavě se ptá kamarádka.

Když už si ráno dávám místo ponoru studenou sprchu, začínám teple vlažnou vodou. Ne tolik, abych se prohřála, ale tak, aby mi nebylo vyloženě nepříjemně. Nejdřív si totiž obličej vyčistím konjakovou houbičkou a udělám ranní hygienu a na otužování jdu až potom. Na mateřské není čas ztrácet čas.

Pomalu měním nastavení sprchy z vlažné vody na chladnější. Řídím se vždy svým momentálním pocitem, jak mi je voda příjemná. Možná to zní neuvěřitelně, ale chladná voda může být velmi hladivá a příjemná, jen je třeba nastavit svou mysl a jít na to postupně.

Balancuji na hraně mezi příjemností a výzvou, tak, abych stále dokázala klidně a hluboce dýchat a své tělo do objetí studené vody uvolňovat.

Pokaždé, když otočím kohoutkem na studenější, začínám sprchováním končetin. Nejdřív pravou ruku, levou ruku, pravou nohu, levou nohu… potom si teprve pod sprchu stoupnu celá, respektive nastavím sprše nějaký úhel svého těla. Rychlost tohoto procesu postupného otužování je proměnlivá, někdy v rámci pár vteřin, někdy mnohem déle.

Pod sprchu si nikdy člověk nestoupne celý a to je jeden z problémů nepříjemnosti ledového sprchování. Vždycky se nějaká část vašeho těla zase „zahřívá“ bez vody a je pro ní znovu trošku šok, když se opět dostane pod studený proud. I to je výhoda ponorů, ale o tom dále.

V určitou chvíli si řeknu, že takhle studená sprcha mi pro dnešek stačí, není mi už třeba vyloženě příjemná, ale je stále ještě rozdýchatelná. V tu chvíli se hodně soustředím na dech, na uvolnění, abych žádnou část těla nezatínala. Prostě se snažím pod studenou sprchou co nejvíce uvolnit a klidně, pomalu u toho dýchat.

Když cítím, že mám dost, vypínám sprchu. Občas mám náladu na výzvu a to pak otočím kohoutek ještě malinko doleva (když je kam) a zkusím se osprchovat v co nejstudenější vodě zvládnu, nebo si v ní osprchovat alespoň nohy a ruce. Poslední dobou už ale nemám kam sprchu posouvat, končím na té nejstudenější i tak. A nejlepší na tom je, že se to stalo úplně přirozeně.

2. Preferuji ponory

Sprchy jsou fajn a mají své kouzlo, co mě ale při otužování uchvátilo, jsou ponory do chladné vody. Nejvíc miluju, když se můžu nořit do lesních tůní, přírodních jezer a čistých řek. Vnímat to spojení s přírodou a energetickou očistu.

Velkým plusem ponoru je, že když už se jednou ponořím, náročnější než na začátku to nebude (cca prvních 20 vteřin) . Při teplotách k nule mívám ze začátku šokovou reakci, kdy při skutečně studené vodě tělo začne velmi rychle, až panicky dýchat. To je třeba zklidnit a prodýchat.

Nořit se do ledové vody není jako jít se v létě koupat, postupovat pomalu a čekat, až si tělo zvykne na teplotu vody. Na studenou vodu si tělo prostě nezvykne. Nezačne být sama od sebe skutečně příjemňoučká. (Respektive začne, ale úplně jinak, až si to „odotužujete“).

Když stojím po kotníky v chladném jezeře, nečekám, že si zvyknu. Prostě jdu dál.

Po prvotní reakci těla, kdy to je hodně náročné, se začne prožitek měnit. Tedy za předpokladu, že vydržím, z vody nevyletím, začnu pracovat s dechem a vědomě se zklidňovat.

A pak to přichází. Klid. Zvláštní vědomí toho, že je to přeci v pořádku, že tělo je v pořádku, že se nic neděje.

Uvolnění. Splynutí s přírodou. Tady a teď.

Miluju to.

V ponoru, stejně jako u sprchování, si zůstávám podle svého pocitu. Když umím být v kontaktu se svým tělem, v jeden moment prostě přijde vnitřní impuls, že pro dnešek stačí. A vzhledem k tomu, že jsem žena a moje tělo se proměňuje v rámci měsíčního cyklu, můžou být v jednotlivých dnech diametrální rozdíly toho, jak dlouhý čas v ledovce zůstanu.

3. Nic nepočítám, neměřím, nestopuji

Dřív jsem to dělala, chtěla jsem vědět, jestli vydržím mít nohy v té vodě s ledem skutečně dvě minuty. Měřila jsem si, jakou teplotu (studenost?) má voda ve sprše. Kdyby to někoho zajímalo, dělala jsem to tak, že jsem si po skončení sprchování ještě napustila malý hrnec vody a bezkontaktním dětským teploměrem jsem změřila teplotu 😀

Tak to už nedělám. Už to pro mě nemá význam.

Nechci své tělo tlačit přes jeho hranice, chci ty hranice vnímat, jemně na nich balancovat a s laskavostí je trénovat a posouvat.

Vím, že moje tělo je proměnlivé, někdy mu stačí jen mírně chladná voda a jindy si může dovolit jít do většího diskomfortu. Záleží to samozřejmě na fázi cyklu, ve které se nacházím, ale taky na tom, jestli jsem úplně zdravá nebo na mě něco (byť téměř nepostřehnutelně) leze, jestli jsem unavená nebo v jakém jsem psychickém rozpoložení. Jsem k sobě jemná a poslouchám své tělo.

Důležité taky pro mě je, že jeden z benefitů otužování pro mě je čistější spojení se svým tělem. Pokud chci být v napojení na toto nádherné vozítko pro moji duši, které tu na Zemi mám, neprospívá mi mít nad sebou ještě nějaký další vnější rámec, kterého chci „dosáhnout“. Aby voda měla xy stupňů, abych v ní vydržela xy minut. Není to v souladu s mým záměrem, ale vy to můžete mít třeba úplně jinak a je to v pořádku.

4. Mám jasný záměr

Záměr je velmi mocný a při otužování si jeho sílu můžeme skutečně otestovat v praxi, stejně jako sílu vědomí.

Je veliký, převeliký rozdíl jít do vody se strachem z toho, že to bude nepříjemné a jestli třeba náhodou nenastydnu a jít do stejně ledové vody s jasným vědomím svého „proč“.

Moc mi pomáhá mít jasno v tom, proč tohle všechno dělám. Moje tělo pak skutečně ten určitý diskomfort vnímá naprosto jinak a pak i ta ledová voda skutečně může být příjemná.

Moje důvody jsou samozřejmě pevné zdraví, posilování imunity, redukce stresu, všechny tyhle fyzické benefity otužování.

Hlavním mým záměrem je ale práce s psychikou a duší. Je to totiž skvělý trénink pro uvolňování se do nepříjemných podmínek, stresu, diskomfortu. Otužování taky nádherně učí být v přítomnosti, být tady a teď. Když uteču pozorností, okamžitě to poznám na tom, že mi začne být velmi nepříjemně.

Ideální pro mě je se před otužováním naladit, připomenout si svůj záměr, krátce si zameditovat. Když není čas, moc ráda využívám svou pětiminutovou vedenou meditaci JÁ JSEM TADY A TEĎ, kterou mám zdarma ke stažení tady.

K vstupu do ledové vody a k tomu, abych vydržela pravidelně praktikovat, je třeba skutečně znát své niterné odpovědi na otázku, kterou často dostávám: „proč tohle proboha děláš?“. Velmi to pomáhá.

Jemné, ženské otužování pro mě znamená:

• otužuji se bez vnějších met a cílů, bez počítání, bez měření.

• jsem v napojení na své tělo, snažím se ho vnímat, komunikovat s ním, řídit se svými pocity.

• ve sprše nezačínám hned tou nejstudenější, ale z teple vlažné jdu postupně do chladnější, podle svého pocitu.

• Při ponoru si na sebe neberu plavky, ale dlouhý šátek, ve které mi je příjemněji a ve vodě zůstávám podle svého pocitu.

• Při otužování se snažím vědomě uvolňovat, nezatínat tělo, nebýt ve stažení. Když je to náročné, dlouze vydechuji, případně ómuji.

• Jsem si vědomá svých záměrů a svého proč – proto jsem také schopná otužovat se skutečně dlouhodobě a bez vynechání.

• Když ale cítím, že pro tělo teď není z jakéhokoliv důvodu ten správný čas, do studené vody nejdu a nenechám se strhnout svým egem, že jsem se všechny ostatní dny v týdnu například otužovala a nemůžu teď „přerušit“. Protože můžu.

Kolik lidí, tolik těl, myslí a duší, tolik přístupů a cest k otužování. A všechny jsou v pořádku.

Jaká je ta vaše?

♥ H.

PS: Chcete víc inspirace o minimalismu, vědomém přístupu k životu, o tradicích, rituálech a návratu k jednoduchosti?

Přidejte se do FB skupiny: