Jsem jednoduchá.

Nebo se o to aspoň snažím. Ono to zní divně, co? Když se o někom řekne, že je jednoduchý, většinou se tím nemyslí nic moc pěkného. Přitom je ta jednoduchost tak krásná. Jednoduchost, jedno-duchost. Čistota a prostota.

Minimalismus je moje cesta, díky které se mi žije s větší lehkostí. Objevuji nejen to, jak málo doopravdy potřebuju, ale taky jak omezený počet věcí skutečně používám. To nepotřebné tedy pouštím a jsem vědomější ohledně toho, co přijímám do svého vlastnictví. Je to očistné, nádherné a uvolňující. Psala jsem o tom tady, tady a taky tady.

Jenže minimalismus není jen o věcech…

Jde přeci hlavně o prostor, kde žijeme.

O naše vědomí, mysl, duši…

Tento nejdůležitější životní prostor bývá často vyloženě zaneřáděn mentálním balastem, opakujícími se myšlenkami, nefunkčními vzorci, starými vzpomínkami, které se stále vracejí… Prostě takový ten klasický guláš v hlavě, který snad zažil každý z nás.

Já ho řeším většinou koučinkem, který je z mých zkušeností tím nejefektivnějším způsobem jak se podívat na svůj život a říct si, co chci, co nechci a jak k tomu svému cíli dojdu. Takhle si uklízím ve své hlavě já…

Jestli cítíte, že by pro vás byl podobný ÚKLID VE VAŠÍ HLAVĚ přínosem, mrkněte sem.

S úklidem v hlavě souvisí ještě jedna oblast, kam mě tahle cesta jednoduchosti nedávno dovedla – minimalismus zážitků. O tom nedávno psala moje oblíbená Krkavčí matka – a já s ní plně souhlasím.

Plné košíky v obchodech nám nepozorovaně nahradily masy zážitků. Na dovolených se často honíme za zážitky, chceme vidět všechno, zkusit všechno… Vidět co nejodlišnější kulturu, jet daleko, k moři, nejlépe na jiný kontinent, skočit bunjeejumping, svést se na velbloudovi nebo slonovi…. což je alespoň v případě slonů povětšinou čirá zhovadilost a týrání zvířat.

Já cestování miluju a upřímně jsem si na naší poslední dovolené uvědomila, že možná kráčím k minimalismu věcí, ale zatím stojím na začátku minimalismu zážitků.

Do šesti dní na Slovensku jsem totiž chtěla stihnout alespoň dvě túry po Tatrách, túru po Malé Fatře, aspoň jeden výšlap v Nízkých Tatrách, dva skanzeny, aspoň jedny termály… a asi by mě to ani nedošlo, kdyby nám na dovolené vyšlo počasí. Svítilo by sluníčko a já bych si každý večer udělala pomyslnou fajfku za splněnou aktivitou a byla bych spokojená.

Jenže pršelo. Ne pořád a vlastně ani nijak dramaticky, ale dostatečně na to, aby to ovlivnilo horské túry s ročním dítětem na zádech.

Tam mi to došlo. Možná si nezahlcuju domov věcmi, ale zahlcuju si svůj prostor v hlavě zážitky. Do každého dnu jsem se snažila nacpat co to šlo, hlavně, abychom nic krásného a zajímavého nevynechali. Abychom to všechno viděli.

A když se to nedařilo?

Óóó jak nepříjemné bylo přerušit výstup ve Vysokých Tatrách asi dvacet minut před cílem a vrátit se, když to vypadalo, že se strhne bouřka. Jak těžko se mi přijímalo, že další chození po Tatrách necháme na jindy, protože na vysokohorské túry kde prší, se prostě s ročním dítětem nechodí.

Přitom to je ale úplně a naprosto jedno. Na dovolenou jsem totiž jela hlavně proto, abych si užila volný čas se svojí rodinou, ne proto, abych seběhla celé Tatry. Vlastně myslím, že většina lidí jezdí na dovolenou proto, aby strávili čas se svými blízkými (či sami se sebou) a odpočinuli si. Nebo ne?

Tak proč se pořád tak honíme… Je to proto, že jsme na to zvyklí, z koloběhu našeho života?

Možná.

Ale já chci vědomě zpomalovat.

Užívat si to co je.

Nepřeskočit z křeččího kolečka běžného života plného povinností do křeččího kolečka dovolené kde musím stihnout vidět a zažít všechno, co je v okolí.

Vždyť je to přeci blbost…

Příště chci jet na dovolenou na jedno místo… do jedné nádherné chalupy v magických kopcích, kde budu dlouze pít kávu, dívat se na děti, jak si hrají, vařit pro rodinu, přemýšlet, snít a psát a vyrážet na výlety po okolí, klidně se jen tak toulat do lesa, který vlastně není ničím zvláštní, ale tak krásně obyčejný, jako u nás doma.

A budu stejně, jako jsem doma – šťastná a spokojená.

♥ H.