Touha je hybatelem vesmíru – něco chci a tak k tomu nasměruju energii – ať už jen mentálně a nebo to doopravdy jdu fyzicky udělat. A proto se to může stát. Tohle není nějaká ezoterická poučka, tak to doopravdy funguje.
Úplně základní případ může být: Mám žízeň -> objeví se touha po vodě -> zvednu se a jdu se napít. Aktivitě předchází touha, přání.
Stejně to funguje i u větších věcí. Jenže tam se to občas zasekne už v prvopočátku, to když začneme mít pocit, že to, co chceme, vlastně nikdy nemůžeme mít.
Třeba já jsem odjakživa chtěla být terapeutka a pracovat s lidmi. Jenže jsem si to na cestě pořádně ztížila. “Mě přeci nemůžou vzít na psychologii, tam je příliš těžké se dostat.” Tak jsem se ani nepřihlásila. Místo toho jsem si dala přihlášku na andragogiku a personální řízení, obor, který je na stejné fakultě na Karlově Univerzitě a kam se hlásí asi tolik lidí, jako na psychologii. V době, kdy jsem tam studovala já, brali cca 30 uchazečů asi tak z 1000. Tam jsem se dostala a obor vystudovala.
Mému mozku prostě přišlo reálnější dostat se na andragogiku, která mě “jen zajímala” než na psychologii, která byla moje vnitřní touha. A to i přesto, že statistiky hovořily jasně a procenta přijatých se na obou oborech příliš nelišila.
Nakonec to dopadlo vlastně dobře, andragogika mi k práci s lidmi dala opravdu dobrý základ a díky výběru volitelných předmětů jsem absolvovala spoustu přednášek z katedry psychologie. S lidmi pracuji, zatím ale více v koučování, než v terapii. Moje cesty k ní ale vedou, už se obrysy objevují. To přijde.
Ale stejně, kdybych si to sama nekomplikovala… Kdybych sama sebe nezarazila už v prvopočátku, kdy se objevila ta touha. Mohlo to být všechno o kus jednodušší. Znáte to? Děláte to taky?
Ať už je to procestoval svět, žít ve Francii, vzít si Japonce, stát se zpěvačkou, mít tři děti, postavit si dům u lesa, chovat ovečky, založit firmu, založit speciální útulek pro opuštěné kočky, vymyslet, jak svět zbavit plastového odpadu, napsat knihu nebo malovat portréty na krabice od mléka. Cokoliv.
Jako já, svými strachy…
Protože…“co když ke mě přijde někdo, kdo to má fakt těžký a já mu nezvládnu okamžitě pomoct. “
Ačkoliv role terapeuta není o podávání instantních řešení a „pomáhajících“ rad.
Protože… “nemám 20 let praxe.”
A kolik že terapeutů se s dvacetiletou praxí už narodilo? 😉
Taky mi nepřidalo poslouchání předsudků okolí, když jsem ještě na začátku dospívání věděla, co chci dělat:
Protože…”až si ti budou lidi chodit jen stěžovat celý dny tak z toho budeš vycucaná.”
Jenže… mě to nevycucává, ale nabíjí. Poslouchat lidi a jejich niterné trápení a hledat z toho cesty ven je moje celoživotní činnost, kterou dělám s láskou a nadšením.
Protože… “až budeš ten den poslouchat třetí zneužívanou holčičku tak časem totálně vyhoříš”.
Akorát že ne každý terapeut pracuje takto intenzivně s takhle těžkými tématy. A taky se nikdo nezmínil, jak obohacující musí být ten pocit, když terapeut vidí, jak po terapiích takovýhle člověk rozkvétá a je radostnější a šťastnější.
Dovolit si je cítit. Přiznat si je, připustit si je. Že i vy byste mohli. Že i já bych mohla. Že bych mohla být třeba terapeutkou. Že vy byste mohli být třeba cestovatelem. Nebo potápěčem. Nebo ženou v domácnosti. Že byste vlastně mohli být čímkoliv chcete.
Napište mi to do komentáře. Dovolte si to chtít. Dovolte si o tom říct světu. Je to velký krok. Možná jeden z největších na vaší cestě. Rozhodně jeden z nejdůležitějších.
Takže vás za něj odměním. Pokud se osmělíte a napíšete mi do komentářů tady na FB, čím byste si přáli nejvíc na světě být, může to být začátek cesty k vašemu cíli!
Jednoho z vás totiž intuitivně vyberu a dostane ode mě hodinu koučování zdarma (osobně či přes skype), kde se můžeme rovnou podívat na to, jak z vašeho snu udělat realitu 🙂
♥ H.