Jaká jsem, tak rodím

Dnes je Den matek a pro mě bude vždy tím nejspeciálnějším svátkem celého roku. Minulý rok jsem ho totiž oslavila porodem svého prvního dítěte. A lepší oslavu tohoto svátku si snad už ani nedovedu představit. Poslední dobou hodně vzpomínám na to, jaký byl celý můj porod a co bych o něm vlastně chtěla říci, v čem by mohlo být jeho poselství i pro další nastávající rodiče. Myslím, že se mi to konečně ukázalo a tak to s vámi na výročí tohoto mateřského svátku sdílím. 

Mezi ženami koluje takové sousloví: “jaká jsem, tak rodím”. Já spojuji alternativní a klasický, řekněme vědecký přístup. Ve své práci s lidmi i ve svém životě. Proto ani způsob, jakým jsem rodila, není výjimkou. Nerodila jsem alternativně a nerodila jsem klasicky, z obou pólů jsem si vybrala to, co se mnou souznělo a dala si velkou práci, abych to správně spojila. A vlastně je to způsob, který bych doporučila každému… ve všem 🙂

Nemusíme se škatulkovat, stačí se na sebe napojit, nacítit si své přání a to se potom zkusit v tom našem světě realizovat. 

Když jsem v těhotenství začala řešit porod, přemýšlela jsem, jak to vlastně chci mít. Co je pro mě opravdu důležité. Slyšela jsem kolem sebe spoustu příběhů z porodnic, kde porodní asistentky a lékaři nerespektovali přání rodičky, kdy se s ženou zachází jako s pacientem, kdy rozhodovali o jejím těle a o jejím porodu “bez ní”, kdy docházelo k nadbytečné a zbytečné medikaci, která nakonec vedla k nutnosti zákroků. To mě děsilo.

Na opačném pólu stály domácí porody. Ani do toho se mi moc nechtělo. Věřím sice, že tělo ženy je schopné normálně a přirozeně porodit, ale jsem si vědomá i toho, že ani v přírodě nebo v zemích třetího světa bez porodnic ne všechny porody dopadnou dobře. To, že máme možnost zdravotnické péče je skvělé a zachraňuje to životy, to beze sporu. Navíc, v porodnici měli vanu 😀

Pro mě a pro můj klid bylo důležité vědět, že vše probíhá jak má, že je dítě v pořádku. Chtěla jsem mít jistotu, že udělám vše pro zachování zdraví svého dítěte. Plus kvůli současné legislativě, která domácí porody s porodní asistentkou nepovoluje, není mnoho kvalitních porodních asistentek, které by byly ochotné do toho jít. 

Navíc, upřímně, pro mě domácí porod překvapivě prioritou vůbec nebyl…

Když jsme u těch priorit. Hodně jsem přemýšlela, co u porodu potřebuju. A přišla jsem na to, že:

1. Rozhodovat o sobě, svém těle, průběhu svého porodu, o svém dítěti.
2. Jistotu, že vše probíhá jak má a že je dítě v pořádku.
3. Přirozený porod vedený jemně, bez nevyžádaných zákroků.
4. Přátelské, příjemné, intimní prostředí.

A to je vše.

Tyto priority se mi podařilo naplnit a za to jsem nesmírně vděčná.

Jak jsem to udělala?

Hodně jsem mluvila se svým mužem. O tom, co chci a nechci, čeho se bojím, co potřebuju, abych byla v klidu. Taky jsem hodně naslouchala jemu, co je pro něj důležité, co potřebuje on, aby nebyl ve stresu a nebál se. Bavili jsme se o jeho roli při porodu, co od něj budu potřebovat a co může čekat. To, jakou mi byl oporou během porodu se slovy ani nedá vyjádřit. Náš vztah to katapultovalo do naprosto jiné dimenze.

Informovala jsem se. Zaregistrovala jsem se v porodnici, abych nemusela řešit papírování při příjezdu. Vytvořila jsem si porodní plán, který jsem konzultovala se svou porodní asistentkou, vrchní sestrou i s lékařkou. Byla jsem na přednášce o porodu pořádanou mou vybranou porodnicí, seznamovala jsem se s prostředím porodnice skrz těhotenské cvičení.

Našla jsem si vlastní doktorku. Měla jsem velké štěstí, protože v porodnici, která je ke mě nejblíže, je doktorkou na porodnickém oddělení jedna moje kamarádka, která souhlasila s tím, že mi bude “držet pohotovost” a že na můj porod přijede. Tohle vědomí mi velmi pomohlo, protože jsem s ní dopředu probrala, jak bych chtěla rodit a co určitě nechci.

Je mi jasné, že ne každý má kamarádku v porodnici. Ale. Zjistila jsem, že je možné se na této službě s lékařem dohodnout. Je to záležitost povětšinou drahá, ale jde to. Pokud tyhle řádky tedy čte nějaká nastávající maminka, která to cítí stejně jako já – ptejte se, svého lékaře, v porodnicích, primářů, volejte, pište, hledejte na internetu. Cesty jsou.

K porodu jsem si dopřála také péči soukromé porodní asistentky. Najít ji nebyl ale lehký úkol…

Chtěla jsem takovou, která se mnou bude doma i v porodnici, díky které budu mít jistotu, že je vše v pořádku a se kterou se budu stýkat už v těhotenství, povídat si a poznávat se.

Zavolala jsem snad každé v okruhu 50 km, s pár se sešla, ale nevyhovovaly mi. Až úplně naposledy, kdy jsem si myslela, že snad půjdu k porodu sama, jsem objevila tu nejlepší, jakou jsem si mohla přát. Splnily se mi moje nejodvážnější sny. Denisa byla úplně všechno, co jsem chtěla a ještě měla dvě obří výhody. Díky tomu, že pracovala v porodnici, kterou jsem si vybrala, mohla mě v roli porodní asistentky doprovázet i na porodním sále.

Ale hlavně. Za těch pár měsíců do porodu se mi stala blízkým člověkem. Hodiny a hodiny jsme si povídaly, o porodech, o dětech, o těhotenství, ale taky o našich životech. Poznaly jsme se navzájem daleko za vztah porodní asistentky a klientky. K porodu mě tak doprovázela už jako moje kamarádka.

Dál jsem pracovala se svou psychikou, zjišťovala, kde mám strachy a s těmi se potom dostávala do kontaktu a rozpouštěla je. Meditovala jsem, poslouchala své tělo, dobře jedla a každý den chodila na procházky.

Četla jsem i spoustu knih, o hypnoporodech, orgasmických porodech, přirozených porodech, aby porod nebolel… Ale upřímně, to bych už nedělala. Porod nevymyslíte, porod se prostě děje. Jediné, co je třeba je uvolnit se a porod nechat proběhnout…

Na co bych se naopak soustředila ještě víc je být v kontaktu sama se sebou, napojená na sebe a být v kontaktu se svým dítětem. Mluvit k němu, pozorovat, jak se asi cítí, být s ním ve spojení. Porod totiž není jen záležitostí matky, jde o součinnost matky a dítěte.

A jak to u mě nakonec proběhlo?

Převážnou část porodu jsem strávila doma. V posteli, na zahradě, na gauči, se svíčkami, se svým mužem, s porodní asistentkou/kamarádkou a dokonce, shodou „náhod“ i s další ženou z mých nejbližších. V porodnici jsem byla převážně ve vaně,  kromě závěru porodu pouze za přítomnosti mého muže a občas naší porodní asistentky. Všechny postupy se mnou byly předem konzultovány, dokonce se přišli i zeptat z dětského oddělení jak si přeji udělat věci, co jsem neměla v porodním plánu.

Porod byl přirozený, bez nástřihu a téměř bez poranění, s medikací je to však sporné. Na úplném konci proběhla, ale neměla čas zafungovat, dcera se narodila vzápětí. K tomu se váže příběh o mém chtění, tlačení a strachu pustit věci, který vyústil v jedno z nejdůležitějších uvědomění celého porodu i života. To vám ale třeba povím někdy příště…

Pointou dnešního článku je, že jako u všeho na světě i u přemýšlení o porodu je dobré pátrat po příčině vašeho chtění, po prvotní motivaci.

Zjistit, co je vaše skutečné přání a potom se snažit o jeho naplnění.

Zaměřuju se na to ve svém životě i v práci s klienty, výsledek vám totiž může vyrazit dech. Třeba zjistíte, stejně jako já, že vaše potřeba se dá naplnit i jinak než si myslíte (a co vás třeba podvědomě děsí).

Můžete přijít na to, že pro nádherný porod nemusíte rodit doma, nebo že pro naplněný život se nemusíte přestěhovat na Bali, pro krásný vztah se nemusíte rozejít se současným partnerem atp atp. Pokud chcete zapátrat po svých chtěních s průvodcem, moc ráda vám jím budu.

A jestli tenhle článek čte nějaká nastávající maminka, která hledá porodní asistentku, tak v Libereckém a Královéhradeckém kraji, cca v okruhu 50 km od Jilemnice doporučuji Denisu Mlynárikovou, v okruhu cca 50 km kolem Jaroměře zase doporučuji Martinu Holubářovou (doprovází do porodnic Pardubice, Náchod, Hradec Králové, Jičín a Trutnov).

Obě jsou srdcem porodní báby, profesionálky a ženy s tak otevřeným srdcem, že se vám zatají dech. Až budu příště rodit, neskromně je chci mít u porodu obě, protože co je lepší, než rodit se svými kamarádkami, v ženském kruhu.

Už teď se těším 🙂

♥ H.