もったいない Mottainai.

Když jsem ve svých čerstvých čtyřiadvaceti žila půl roku na Taiwanu, učila jsem se japonštinu od jednoho úžasného, milého Japonce jménem Yoshi. Hodiny s ním nebyly jen o slovíčkách a gramatice, ale povídal mi o kultuře své rodné země, o samurajích, čajových obřadech a o japonské mentalitě. Strávili jsme tak mnoho pondělních odpolední a jednou jsme narazili na slovíčko “mottainai”, které mi naprosto učarovalo.

Mottainai je japonský výraz, který by se dal volně přeložit jako “úcta k předmětům, jejich rozumné používání a neplýtvání”. Yoshi mi vyprávěl, jak hluboko do duše Japonců sahá tento koncept, jak mu ho jeho babička vysvětlovala na misce rýže. Aby měl úctu ke každému zrníčku, protože každé z nich musel někdo zasadit, obdělávat, starat se o něj, sklízet a uvařit, než se dostalo až k němu na stůl, kde z něho může nyní čerpat energii skrz potravu.

Zároveň ale mottainai neznamená jen neplýtvat, ale i rozumně a vědomě věci používat.

K předmětům je třeba chovat úctu a ta se projevuje i tím, že je necháváme plnit svůj účel. Ve chvíli, kdy je dlouhodobě nepoužíváme je uctivé poděkovat jim za jejich službu a pustit je dál. Posledních pár let jsem naprosto okouzlená tím, jak moc je tohle pravda. Od té doby, co se soustředím na to, abych žila obklopená pouze věcmi, které používám a které mi dělají radost, cítím na sobě zajímavé změny:

Dokonce jsem zjistila, že mám novou úchylku – absolutně miluju ten pocit, když procházím v obchodě, nebo brouzdám na eshopu a říkám si s obrovskou radostí “Tohle nepotřebuju! A tohle taky ne!” nebo “Taková blbost, ještě, že to nemám.” Rodiče mi vždycky vyprávěli o jejich kamarádovi, který si na vandry psal seznamy toho, co nepotřebuje. Vždycky jsem se tomu smála – než jsem ho začala naprosto chápat. Ten pocit je prostě k nezaplacení!

Ale abyste tomu ale rozuměli – já nejsem minimalista od přírody. Jsem přesně ten typ člověka, který má pocit, že se všechno může ještě hodit, že je třeba si to schovat a jsem si celkem jistá, že bych svým přirozeným nastavením směřovala k plným půdám a sklepům.

Minimalismus pro mě není jednoduchá cesta, kdy prostě rozdám či vyhodím většinu věcí, co mám.  Zaprvé by mě asi trefil šlak a zadruhé to naprosto postrádá význam minimalismu – zejména masové vyhazování věcí vnímám jako zbytečné plýtvání a vlastně neúctu k předmětům. Pracuji ale dlouhodobě na tom nepotřebné věci pouštět dál, vymýšlím si různé výzvy pro sebe i pro ostatní a krok po kroku kráčím ke svému cíli.

Nejčerstvějším krokem je uspořádání prvního výměnného bazaru s mojí švagrovou v Českém ráji v sobotu 10.3. a pokud jste z okolí, informace o něm najdete TADY. Smysl je jednoduchý – přinesete věci, které už nepotřebujete a zdarma si odnesete, co se vám líbí, zbytek bude darován na charitu. Tímto zvu ty z vás, kteří to máte kousek a zároveň bych ráda inspirovala ostatní, kteří bydlí jinde, aby podobnou akci udělali ve svém okolí 🙂 Chráníme tak zdroje Země, životní prostředí i svou peněženku. 

Podívejte se doma, jestli váš prostor nepotřebuje trošku vyčistit a nezapomeňte, že není třeba dělat razantní až hysterické změny, které vydrží jen pár dní, mnohem větší sílu má laskavý přístup k sobě a postupné kroky na vaší cestě.

Pokud přemýšlíte, kde začít, můžete se inspirovat ve dvou článcích, které jsem na toto téma už napsala před rokem: první je takové zamyšlení o úklidu a čistém prostoru a v druhém se zaměřuji na praktické rady, jak se do takové čistky prostoru pustit.

Začátek března mi přijde jako naprosto ideální čas úklidu v prostoru i v sobě. 

Venku je ještě zima, ale všichni už cítíme v kostech jaro, no ne? Na mě už to zase leze, chodím po domě s dítětem v šátku, čistím skříně a spoustu věcí, které jsem za poslední rok nepoužila, pouštím dál. Vykrystalizovává (to je zas slovo :D) mi tady z toho zase o kousek jasnější, čistší a vědomější představa toho, kdo jsem já a jaký život chci žít. 

Alespoň jednou ročně u sebe vnímám potřebu udělat si takovouhle pořádnou čistku. A nejen v prostoru kolem mě, ale také sama v sobě. Poslední dobou jsem si zase začala věnovat láskyplnou pozornost a poprosila svou kamarádku ze studií Gestalt přístupu, aby mi byla koučem a průvodcem, stejně jako já jsem k dispozici vám. Minimálně jednou měsíčně si dopřávám hodinku, kdy si uklízím ve své hlavě a tvořím prostor v duši. Je to nádherně uzdravující a úžasný proces, ze kterého čerpám vždycky ještě mnoho dní poté 🙂

A co vy, půjdete do toho taky? Uděláte si pořádek v prostoru kolem vás? Nebo půjdete ještě o krok dále a budete věnovat pozornost i svému nitru? Pokud se pro to rozhodnete, ráda vám budu průvodcem.

Užívejte tohle nádherné předjaří, poslední chvíle před rozpukem čistého, plodného a živého jara.

♥ H.