Žítková

Bílé Karpaty, žítkovské bohyně, neprostupné lesy, strmé stráně, úzké pěšiny a zpěv ptáků. Před lety jsem se dostala ke knize Kateřiny Tučkové s příznačným názvem “Žítkovské bohyně” a hned jsem věděla, že tam prostě musím. Navíc poslední léta velmi tíhnu k horám, kopcům, zapomenutým krajím, Moravě, Slovensku a hlubokým lesům. Odjakživa potom ke skanzenům, historii, čarodějkám, lidovému léčitelství, bylinám, tradicím, folkloru a venkovu. Bylo rozhodnuto, Žítková se stala důležitou zastávkou na naší road trip dovolené.

Pro ty z vás, kdo o tomto tajuplném kraji ještě neslyšel – vesnička Žítková se nachází na pomezí Moravy a Slovenska, asi 20 km od Trenčína, v Bílých Karpatech, dlouho bohem zapomenutá. Čas a život tam plynul tak pomalu, že se v této oblasti robotovalo dokonce ještě asi 50 let po oficiálním zrušení roboty.

Kraj to byl odjakživa velmi zvláštní, rodily se v něm totiž ženy s nadpřirozenými schopnostmi, tzv. “žítkovské bohyně”. Ženy, které uměly léčit, vyznaly se v bylinách, dokázaly poradit v nesnázích a prý také viděly do budoucnosti a věštily. V kraji se těmto schopnostem říkalo “bohování” a jejich nositelkám tedy “bohyně”.

Žítkovské bohyně byly vyhlášené, jezdili za nimi lidé z blízkého i dalekého okolí, bohatí i chudí. Pokud vám to celé připadá jako pohádka středověku, tak vězte, že poslední z nich, Irma Gabrhelová, zemřela až v roce 2001. S ní ale odešla i ona tradice a bohyně na Žítkové už nejsou. Tedy – fyzicky tu nejsou. 

Žítková má stále neuvěřitelně zvláštní atmosféru.

Někde působí jako obyčejná vesnička, ale jsou dvě místa, která pro mě byla velmi silná.

Prvním je dům Irmy Gabrhelové, ze kterého je nyní muzeum a kam se můžete podívat s průvodcem, s pánem, který její dům koupil, zachránil a zachoval přímo v tom stavu, v jakém byl, když ještě žila. A to všechno dávno předtím, než Žítkové přinesla slávu kniha Kateřiny Tučkové.

Je to zvláštní pocit, procházet se domem poslední žítkovské bohyně, citlivý člověk tam úplně cítí tu její přítomnost a vidí, jak tam bohovala, jak ve venkovní peci pekla chléb, jak zatápěla v kamnech, zatímco venku vládl mráz. Nevím proč, ale bytí v této přítomnosti mě tenkrát nějak dojalo, až jsem si pokradmu utírala pár slz, zatímco náš průvodce hovořil o jejím životě. Možná to je i tím, že jsem v tu dobu byla už pár dní těhotná.

Druhým takovým místem, které mě oslovilo snad ještě víc, je vrch, který se klene nad Žítkovou. Když jsme na něj vystoupali, hned jsme věděli, kde strávíme noc. Žádné hotely, žádné penziony, žádné teplé postele. Tady, ve spacáku, pod širým nebem, pod hvězdami. V noci zdobila oblohu nádherně viditelná mléčná dráha a ráno nás vzbudilo slunce svými prvními paprsky. Bílé Karpaty jsme měli jako na dlani, pod námi z krajiny vykukovala vesnická stavení a kopce pokryté hustými lesy.

Energie tohoto místa byla velmi hutná, řekla bych až dramatická, divoká, intenzivní. V trávě plné léčivých bylin jako bych viděla stát samotné žítkovské bohyně, oblečené v bílých šatech, které tu kdysi z tohoto kopce zaříkávaly ničivé bouřky a které tu snad zůstaly přítomné jako ochránkyně tohoto nádherného, podivného a tajuplného místa.

Dodnes mám tento pohled vrytý do paměti, i když je to už pár let. Dokonce tak moc, že jsem si svůj ranní výhled zvěčnila v obraze. Nejsem bůhvíjaká malířka, ale pokaždé, když se na svůj (i když nedokončený) obraz podívám, jsem tam zpátky.

Vím, že Žítková je místo, kde jsem rozhodně nebyla naposledy. Letos snad zvládneme alespoň krátkou zastávku, ale v příštích letech se těším na to, až si pronajmeme nádhernou chalupu pod domem Irmy Gabrhelové, až si prošlapu strmé stezky, projdu hlubokými lesy a pobudu s odkazem žítkovských bohyň o chvíli déle.

Potkáme se tam?

Je to dost možné, protože na Žítkové se dějí opravdu zvláštní věci a pro nás byla za těch pár dní, co jsme tam strávili, místem mnoha nečekaných a nádherných setkání. Třeba s těmi hippíky ve starém volkswagenu, kteří spali taky blízko vrcholu Žítkovského kopce, ráno nás pozvali na čaj, popovídali jsme si a pak se už nikdy neviděli. Až o mnoho měsíců později jsem náhodou zjistila, že máme společné přátele, kteří na tom samém místě jako my spali o den dříve 🙂

Však jak říká Svěrák ve své pohádce Lotrando a Zubejda: „Svět je malý a o náhody tu není nouze.“ Natož na tak magickém místě, jako je Žítková, ukrytá v hvozdech Bílých Karpat.

♥ H.