Takhle jsem přestala nesnášet zimu!

Nenáviděla jsem zimy. A nejen je… celé to období od října do března, které v městečku v údolí na severu Čech, odkud pocházím, znamenalo půl roku deště, mlhy, sněhu, plískanic, ocelově šedé oblohy, stromů bez listí… půl roku chladna, vlhka, rozbředlého špinavého sněhu a nevlídna bez slunce. Moc tomu nepomohlo ani to, že většina smutných věcí v naší rodině se odehrála právě v tomto období.

Mívala jsem pocit, že pořádně žiju jen ten druhý slunečný půlrok – teda až na to, že zhruba po svaté Anně v červenci jsem se začínala blížící se zimy v koutku duše obávat, což mi kradlo radost z krásných dnů druhé půlky léta.

Naštěstí to tak už nemám. Uvědomuju si to celý letošní podzim. Narozdíl od většiny ostatních podzimů totiž to naprosto stejné počasí vnímám jinak. A je mi v něm hezky… Rozhodla jsem se sepsat těch pár změn, které se u mě udály. Některé jsou přelomové a jiné zase téměř úsměvné… Ale třeba v nich najdete kus inspirace 🙂 

Tak jdeme na to?

Přijímám temnotu roku i sebe

Tohle vnímám jako nejdůležitější bod. Přijala jsem (nebo jsem v procesu příjímání?) cykličnosti života, roku, ženy… Přijde mi, jako by se člověk na podzim měl zklidnit, uklidit si v sobě a po sobě, rozjímat, podívat se do své duše. Měl by si udělat prostor na to, aby potkal svoje stíny.

Úplně upřímně – jsem přesvědčená o tom, že na podzim, v tom zklidnění, se otevírají témata, která nemáme vyřešená. Proto je mnohým z nás hůř, než v prosluněném roce. To, co jsme během léta mohli (vesele) ignorovat, už dále přehlížet nejde. Nebo jen velmi bolestně. Když máme ve svém životě něco, co nás trápí, co bychom chtěli jinak, co si máme zpracovat… vykoukne to na nás spolehlivě na podzim a v zimě.

Čím víc žijeme v souladu s naší duší, tím menší diskomfort pociťujeme. Když ale nejsme v kontaktu sami se sebou, s naší podstatou, s naší duší… když se cítíme někde ztracení, tak ty podzimy a zimy mohou být velmi kruté. Vlastní zkušenost…

Podzim a zima jsou vlastně jako laskaví průvodci, kteří ukazují – hele, tady něco smrdí, je potřeba si na to posvítit.

I na mě v tomhle období víc vykukují věci, se kterýma nejsem ještě úplně v pohodě, která si zaslouží moji pozornost a energii. Ale od té doby, co jsem si uvědomila, že to je na podzim běžné, se mi s tím mnohem lépe pracuje a žije. Přijala jsem, že na podzim mi prostě občas bude blbě, smutno, budu mít „depku“, bude mi připadat, že je všechno (nebo jen něco) špatně. Jenom vědomí toho, že to je normální, že to je prostě jen čas, který přejde, pomáhá. Pomáhá i vědět, že to je dobře, že takový čas existuje. Je to o rovnováze…

Přijímám, že jsou taková období – období klidu, zvnitřnění, duchovní práce. Období, kdy mám potkat svoje strachy, stíny, temné stránky, podívat se jim tváří v tvář a překonat je. Nebo se s nimi jen obejmout…

Užívám si cykličnost roku

Miluju tradice, skanzeny, starý způsob života, moudrost našich předků. V zimě ubývá světla a dřív prostě nešlo žít celý rok ve stejném tempu, jako dnes. A bylo to tak dobře, minimálně pro naši duši. Když bylo světlo, tak se pracovalo, tvořilo, žilo venku, od svítání do soumraku. A když byla tma, tak se víc spalo, odpočívalo a rozjímalo.

My jsme si vytvořili jednotvárný svět, ve kterém žijeme dny jak přes kopírák, ať už je leden nebo červenec. Z našeho života se vytratily tradice a zvyky, které ohraničovaly jednotlivá období a tak nám celý rok prostě splývá. Nevěříme svému tělu, že nechuť vstávat do mrazivých temných jiter není jen rozmazlenost, divíme se, že máme špatnou náladu a že jsme unavenější (a nemocnější), než v letních měsících. Zapomněli jsme na naši přirozenost.

Já se snažím se zase rozpomínat. Užívám si, že jsem v zimě pomalejší. Užívám si, že nejsem pořád venku, ale večery trávím s rodinou u kamen. Nepožaduju po sobě, abych se cítila a chovala stejně jako v létě. Nořím se do podzimu a objevuju jeho krásu a kouzla.

Je tolik věcí, co se nedá dělat v létě a jsou úžasný – topit v kamnech, pozorovat, jak prší nebo sněží, pálit svíčky ve velkém, z procházek se vracet do vyhřátého bytu, dávat si na kamna rozpustit čokoládu s trochou másla a pak to užírat z plecháčku tak horký, že si skoro spálíte jazyk…

Jen v zimě mám chuť na hromady pečený kořenový zeleniny, na dlouze vařený hovězí v červeným víně na všechny způsoby, vývary, které nechávám na kamnech táhnout přes celou noc. Chci si hodně číst a hodně koukat na pohádky, vymyslet, jak si rozšíříme prostor za kamny, dáme tam hromady dek, ovčích kůží a polštářků a budeme otamtud koukat na Tři bratry a jíst hromady cukroví.

Všechno má svoje kouzlo a stačí ho jen objevit 🙂 A to doopravdy – a ne jenom jako klišé, které si řekneme, jednou něco zkusíme a pak se opět vrátíme k nadávání na zimu a těšení se na léto, až zase začneme žít.

Zatepluju se

Tohle už patří do těch úsměvnějších změn 😉 Začala jsem se hodně zajímat o původ oblečení a taky o materiály, ze kterých je ušité. Já jsem zimu nesnášela taky proto, že mi byla prostě zima 😀 Jakkoliv to zní směšně, neuměla jsem se prostě obléknout.

Měla jsem spoustu zvláštních přesvědčení co se týče oblečení, například jsem se vždycky cítila provinile, když jsem si koupila něco na sebe. Taky jsem spoustu svého oblečení nenosila, ale nechtěla jsem se ho zbavit, protože co by kdyby žejo… takže jsem žila v iluzi, že mám spoustu věcí a reálně jsem chodila v pár kouskách, o kterých jsem vůbec nepřemýšlela co se týče funkčnosti.

Prostě – žádný velký komfort se v zimě nekonal. Letos se to změnilo. Začala jsem aplikovat minimalismus i do svého šatníku, ponořila jsem se do capsule wardrobe, neboli kapsulových šatníků, kdy máte omezený počet dobře promyšleného a funkčního oblečení. Paradoxně jsem spoustu věcí i nakoupila, nejen odložila, ale dostala jsem se do stavu, kdy jsem i v nevlídném počasí krásně zaňuchňaná. Promiňte mi ten nespisovný výraz, ale to se prostě nedá popsat jinak 😀

Objevila jsem kouzlo merino vlny, klasické vlny, bambusu a dalších kvalitních materiálů. Opravdu teplé oblečení jsem přestala schovávat do opravdu silných mrazů (další zvláštní věc co jsem dělala – ?) a nosím ho klidně i teď. Vrstvím, mám speciální zateplené domácí bačkory, huňatý svetr na válení a je mi prostě teploučko 🙂

Přijmout, že temnota je v pořádku – venku i uvnitř. 

Užívat si plnými doušky, co zrovna je.

A v zimě se pořádně obléct! 😀

To jsou zásadní momenty, díky kterým si zimní období konečně užívám. Jak to máte s podzimem vy? Vnímáte taky ten obrat pozornosti do sebe? Objevují se vám na podzim víc (a palčivěji) témata, která nemáte zpracovaná?

Mě přijde, že to není jen moje osobní zkušenost, i na individuální setkání se mi hlásí víc lidí, než ve slunečných a světlých obdobích roku. Pokud byste chtěli průvodce, klidně nejen na podzim, tak jsem tady 🙂

❤️ H.

PS: Zajímal by vás článek o oblékání, capsule wardrobes, minimalismu a tím, jak to souvisí s osobním rozvojem? Dejte mi vědět do komentářů! Steně ho mám už v hlavě 🙂