Myslím, že tato lekce byla jednou z nejtvrdších. Považuji sama sebe za člověka s dobrým srdcem a čistým záměrem pomáhat ostatním a bohužel existuje obrovské množství neziskových organizací, které jsou vlastně zástěrkou velmi ziskových projektů.

Byznys vydělávání na cizím neštěstí stále bují a poznala jsem opravdu jen hrstku takových projektů, které doopravdy měly smysl a které reálně přispívaly ke zvýšení životní úrovně tamních obyvatel.

Lekce druhá: Neznalost neomlouvá

Mnoho projektů, hlavně těch menších, jsou založeny lidmi, kteří se v dané zemi mihli v rámci dovolené, ať už kratší, či delší. Problém takovýchto projektů je často nedostatek znalostí místní kultury a skutečných problémů dané země či lokality, neznalost fungování společnosti a jejích zásad a zvyklostí. Projekt často v dobré víře s prominutím “cpe” lidem něco, o čem si myslí, že je pro ně dobré – avšak z pohledu západního člověka.

Velmi často chybí skutečné a podrobné zkoumání příčin daného problému a zaměření se na zlepšení stavu tam, kde problém vzniká. Podobné projekty pak řešívají pouze následky a ještě k tomu neodborným přístupem.

Lekce třetí: Nechtěné přeučování kultury místních obyvatel na “západní kulturu”

V moderních školách založených západními neziskovkami se děti často učí předměty, které vůbec nevyužijí (stejně jako u nás :)) a ty, které využijí, je přeučují na cizí, západní kulturu, prezentovanou jako “tu lepší”.Vychováváme tak celé generace dětí, které touží po tom opustit Asii a odjet do Anglie, do Ameriky, za pohádkovým životem, který znají z učebnic angličtiny – avšak který se jim pravděpodobně nikdy nepodaří žít. Například pro Nepálce je ale velmi složité dostat se do Evropy byť jen na dovolenou, natož někde dostat pracovní povolení a možnost v zemi zůstat.

I kdyby to však bylo jednoduché – proč bychom to měli dělat? Proč v dětech nevědomky potlačovat hrdost k jejich rodné zemi a touhu ji vylepšovat, podporovat tím její vylidňování a vyvolávat v nich pocity, že naše kultura je lepší, než ta jejich. Máme lepší zdravotnictví, větší pohodlí, ale jsme šťastnější? Já bych řekla, že nejsme. A to jen z letmých znalostí průzkumů o běžném užívání antidepresiv ve vyspělých zemích.

Jak to celé dopadá? Zažila jsem Nepálce, žijící v domech s hliněnou podlahou, bez tekoucí vody (to je obecně dost zázrak), kteří v ruce drželi iphone, na který byli nesmírně hrdí – více, než na cokoliv jiného. Pro ně je to totiž symbol západu, symbol úspěchu. Nevadí, že doma chodí po hlíně. Na druhou stranu, když jim tam ten iphone spadne, aspoň se nerozbije.

Lekce čtvrtá: Citově vyprahlé děti

Tato lekce pro mě byla obzvláště bolestná. Spousta neziskovek totiž v funguje tak, že si založí něco jako je dětský domov či přímo školu pro děti, kam děti přijdou studovat

z okolních vesnic. Často se jedná o děti i v předškolním věku, které tak tráví většinu roku sami, bez svých rodičů, pouze v péči vychovatelů a dobrovolníků. Není to však černobílé – dostane se jim vzdělání, které by na vesnici nezískali, častým argumentem zastánců tohoto typu vzdělávání je, že jejich rodiny na venkově jsou samy o sobě destrukční a dětem nic nepřináší. Já si to však nemyslím a bohužel vidím víc negativ než pozitiv takovýchto projektů.

Za hlavní problém považuji, že tito děti vyrůstají odtrženi od svých rodičů a to již od velmi raného věku. Nejen z předmětu vývojové psychologie (na Karlově univerzitě vedeném přední českou psycholožkou zaměřenou na dětský vývoj profesorkou Lenkou Šulovou) vím, jak důležité je rané dětství a vazby na rodiče, které vytváří i základ pro celý další přístup dítěte ke světu.

V Nepálu takto bohužel vyrůstají neuvěřitelně citově vyprahlé děti. Ano, naučí se anglicky, chodí do školy v uniformě, mají co jíst, kde spát. Ale nemají rodiče. Nemají svou rodinu. Nevytvoří si vztah ke své vesnici a stejně by nevěděli, co tam dělat, neumí praktické věci, jak zasít a sklidit obilí, jak si ušít šaty.

Co pak budou dělat už v tak přelidněném Kathmandú, derivovat, integrovat a datlovat na iphonu?

To jsme je totiž naučili. Hurá. Hlavní město Nepálu praská ve švech a jeho kapacita dále nenarůstá – je obehnáno horami. Mimo jiné se potýká i s obrovskými environmentálními problémy a je druhým nejvíce znečištěným městem na světě, po Mexico City.

Tohle opravdu není úspěch…

Lekce pátá: Give me money!

Zkuste si představit, že k vám přijde zablácené dítě, kterému je těžko více, než pět let a se smutným výrazem vám říká jedinou anglickou větu, kterou zná: “Give me money.” Dej mi peníze. Tak mu je dáte, protože co je pro vás padesát rupií (třeba 10 Kč). Jenže pak k vám přiběhne dalších dětí dvacet a všechny natahují umolousané ručičky a chtějí peníze. Pokud jdete v Nepálu na trek či do turistických oblastí, může se vám stát, že takových dětí potkáte denně desítky a desítky.

Pomiňme to, že jsou to děti naučené rodiči, kteří si za vyžebrané peníze často koupí alkohol. Mnohem zákeřnější problém je, že už nyní jsou v podobných zemích vychovány generace dospělých lidí s touto mentalitou “západ je bohatý, západ se postará, západ nám dá peníze, my nemusíme dělat nic”. Protože je rok 2017 a děti z devadesátých let, kdy například v Nepálu hodně neziskové pomoci začínalo, už dorostli do dospělosti. S tímto přístupem. A my máme jediného viníka, na kterého si musíme ukázat – na sebe. To my jsme je to naučili. Mimo jiné naší neodbornou pomocí.

Máte teď pocit, že tedy vlastně nic nemá smysl, že neziskovky jsou zlo a že si můžeme rovnou hodit nohy na stůl a nedělat nic?

Tak to není a rozhodně to není smyslem tohoto článku – naopak. Já sama jsem stále aktivním dobrovolníkem, v projektech a organizacích, kde si myslím, že to má smysl. Pro mě je to například organizace Člověk v tísni. Jen je třeba si projekty doopravdy vybírat, hodně u toho přemýšlet a vypěstovat si jistou schopnost dohlédnout dále, než jen za horizont pár let.

Také bych chtěla říct, že jsem v Nepálu a obecně v Asii viděla i prospěšné a výborně vedené projekty, které měly velký přesah. Nechtěla bych, abyste všechny neziskovky automaticky házeli do jednoho pytle jako špatné, opravdu existuje mnoho skvělých projektů a dobrých neziskovek, co pomoci umí. Jen se musí umět hledat.

V příštím článku vám poradím, jak můžete pomáhat tak, aby to opravdu mělo smysl a význam.

♥

Hana Kortanová